část 9
Nadešel den ,,D“. Měla jsem veliký strach z toho co bude a co se stane. Když jsem dorazila na místo setkání, tak sem byla překvapená. ,,Je vás tu nějak málo. Kde je zbytek a kde je Petr?“ řekla jsem, aniž bych se ohlížela. Šéf, který se jmenoval Roman, mi řekl ,,Nejprve se kouknem, jak ten tvůj bojuje. Machroval si, že jsi ho něco naučila, a tak zjistíme co. A myslím si, že pokud jsi ho učila ty, tak bude hodně dobrý. Takže bude moct bojovat proti mně.“ Já jsem hnedka vyjekla ,,Ale já ho nic neučila. Vůbec nic jsem mu ani neřekla. Tak jak si toto mohl vymyslet?“ ale Roman řekl ,,Neměl si vymýšlet. Jeho chyba. Měl si to rozmyslet.“ A najednou se tam objevil zbytek hledané bandy. Byli schovaní i s Petrem mezi židlemi. Když vylezli, tak mě několik kluků obklíčilo, abych nemohla nic udělat. Potom nakreslili na trávník obrovský bojový kruh a tam vhodili Petra a za ním vešel Roman. Já jsem se snažila vymyslet, jak pomoct Petrovi, ale v tom, jak jsem byla nervózní, jsem nic nedokázala. Když jsem na Petra vyjekla ,,Proč sis to vymyslel? Vždyť nic neumíš!“ a Petr řekl ,,Ale umím. Mě se stačí dívat a kopírovat pohyby.“ A usmál se na mě. Jenomže úsměv mu brzy sklapnul, když viděl proti sobě Romana.
Zprvu se Petrovi dařilo, ale nakonec stejně skončil na zemi. Po každém úderu nebo jeho pokusu o úder skončil na zemi. A když to přestalo Romana bavit, si jenom tak pohrávat, tak vytáhl katanu a rozmáchl se po Petrovi. Ten naštěstí uhnul. A když vstal, tak skončil zase na zemi. Petr byl už tak unavený, že se málem ani nepohnul. Už viděl, že je po něm. Když na něj letěla katana…
Jakmile Petr otevřel oči, tak viděl jenom malou kalužinku krve. Hnedka se prohlížel, odkud krvácí. Ale zjistil, že on nekrvácí. Když najednou uviděl před sebou mě. Stála jsem mezi Petrem a Romanem stejně, jako ve škole. ,,Jak toto děláš. Dokážeš se pohybovat jako nějakej duch.“ Zeptal se mě Roman a já s katanou zaraženou v ruce odpověděla ,,Jenom jsem naštvaná a nechci, aby se mému klukovi ubližovalo.“ Měla jsem katanu zařízlou v levém předloktí. Protože jsem použila jeden z krytů. Petr jenom nevěřícně koukal, když jsem si vydělala katanu z ruky, tak jsem se pustila do boje s Romanem. Ten si jenom semnou pohrával. Já se ho zeptala ,,Proč neútočíš? A jenom si semnou pohráváš?“ a Roman odpověděl ,,Protože jsi zraněná. To je v tomto souboji nefér. Mám bojovat proti tomu sráči a né proti tobě.“ Já mu ale řekla ,,Ale v dopise stálo, že se těšíš na souboj proti mně. A né jemu.“ A najednou se Roman usmál a začal pořádně útočit. ,,Že já bláhová nedržela ústa.“ říkala jsem si a stěží stála na nohou. Když jsem dostala pořádnou ránu, tak jsem se naštvala a začala jsem konečně útočit. Roman se smíchem řekl ,,Takže toto je tvoje taktika, když se naštveš, tak začneš útočit. O tom mi už hoši říkali. I o tom tvým chvatu.“ Ale já na něj vyzrála a udělal jsem pár nových chvatů, které ho zaskočili a nakonec jsem udělala ten poslední, kdy si sedl na zadek a byl zticha. Jeho hoši se hnedka stáhli a rozutekli se pryč. Ale Roman se jenom tak nenechal. Popadl katanu, která byla v jeho blízkosti a rozeběhl se na mě. Ale mě minul a běžel dál. V tom jsem si všimla, že útočí na Petra. Rychle jsem se za ním rozeběhla a snažila se ho předběhnout. Ale to mi nedovolil. No tak jsem na něj zaútočila v běhu. Podkopla jsem mu nohy a on spadl. Ale nechtěl se vzdát. Když vstal a opět se rozeběhl, tak jsem myslela, že se snad pomátl. A ona to byla pravda. Tak jsem sebrala poslední síly a rozeběhla jsem se největší rychlostí kupředu. Když jsem všechno viděla už černě, tak jsem použila svůj trik, a co nejrychleji jsem se objevila před Petrem. Když jsem se otočila, tak do mě Roman zabodl katanu.
Petr jenom viděl, jak padám k zemi. Ale já se jenom tak nedala. I když jsem měla katanu v břiše, tak jsem se zvedla a vytáhla ji. Potom na mě Roman opět zaútočil, tak jsem se rozhodla ukončit ten boj a katanou jsem ho nabrala na tupí konec a uspala. Protože byl už oslabený, tak to nebylo těžký. Stačila jedna rána do soláru (místo, kde provádí masáž srdce). Což je místo, kde se může člověk i zabít. Je to místo nejblíže srdce. Když bylo povšem, tak Petr zavolal policii a záchranku. Já jsem hnedka po posledním zásahu omdlela, takže si od té doby až do probuzení v nemocnici nic nepamatuji, ani operaci, prostě nic.